Jsou místa, která tě překvapí. A pak jsou místa, která si tě úplně získají.
Pobřeží Portugalska, konkrétně trail Rota Vicentina – část Fishermen’s Trail, pro mě bylo přesně tím druhým případem. Osm dní, 210 kilometrů podél Atlantiku, nekonečné útesy, burácející oceán, vítr ve vlasech a hlava, která má možnost konečně zpomalit.
Vyrazily jsme z Porto Covo a došly až do Lagosu. Často se chodí opačným směrem, ale já jsem strašně chtěla mít to nejhezčí – Algarve – až na konec. A zpětně vím, že to bylo skvělé rozhodnutí. Ta motivace dojít až tam byla obrovská.
Každý den byl jiný. Jednou jdeš po útesech vysoko nad oceánem, pak se brodíš pískem, jindy procházíš lesem nebo zapomenutou vesničkou, kde tě místní zdraví, jako by tě znali celý život. Občas bolí nohy, občas fouká vítr tak, že máš respekt udělat další krok… ale pak přijde moment, kdy se zastavíš, podíváš se před sebe a víš, že přesně kvůli tomuhle tady jsi.
Tenhle článek je můj příběh z cesty. Jak jsme si trasu rozdělily, co se nám po cestě přihodilo a mé pocity z celého putování. Ale pokud tě zajímá spíš ta praktická část, tak jsem sepsala druhý článek, kde najdeš všechno – trasu, kilometry, ubytování, jídlo, co si zabalit i další inspiraci.
👉 Najdeš ji tady: Fishermen’s trail prakticky: neobyčejná cesta a batoh plný inspirace 💛
Jak to celé začalo
Den před prvním úsekem jsme přiletěly z Krakova do Lisabonu, kde jsme přespaly. Ještě jsme stihly rychlou zastávku v Decathlonu pro trekové hole – „pro jistotu“. Spoiler: nebyla to jistota, nakonec se velmi hodily.
Druhý den ráno jsme nasedly na autobus Rede Expressos a přesunuly se do vesničky Porto Covo. Tam začalo naše putování.
Trasu jsme měly naplánovanou dopředu – kolik kilometrů denně, odkud kam, i ubytování. Díky tomu jsme šly nalehko, bez stanu a spacáků. A za to jsme byly vděčné každý den.
Den 1: První kilometry na Rota Vicentina: útesy, Atlantik a seznamování s pískem
19,5 km | Porto Covo → Vila Nova de Milfontes
Autobus přijíždí do vesničky Porto Covo kolem 11:30. Jdeme si koupit občerstvení, rychle sníme první svačinku a vyrážíme. Vyjdeme první kopeček a před námi se po pravé straně otevřou neskutečné výhledy.
Atlantik. Obrovské vlny, burácející oceán, nekonečné útesy. A v tu chvíli vím, že jsme tady správně. Ten první kontakt s oceánem je neskutečný. Vítr, slaná vůně vzduchu a pohled na divoké pobřeží, které se neustále mění pod vlivem větru a vody. Právě tady začínám chápat, proč je Rota Vicentina tak výjimečný trail. Výhledy na oceán si opravdu užívám a ze všech těch dojmů mi cesta utíká rychle.
Co jsme ale dost podcenily, byla voda. Každá jen 1,5 litru – a po cestě nic. Žádný obchod, žádná kavárna. Slunce, písek a oceánská krajina dají tělu zabrat víc, než bych čekala.
👉 Poučení hned první den: voda je základ.
Po cestě přichází první „zážitek“ – řeka, která se vlévá do oceánu. Nejde obejít, takže si zouváme boty a jdeme přes ni. Studená voda, nekonečná písčitá pláž a oceán kolem nás… vlastně jeden z těch momentů, kdy se jen zastavím a vnímám, kde právě jsem.
Poslední kilometry první etapy jsou víc do kopce a hlavně v písku. A písek je kapitola sama o sobě. Máme ho všude. Každou chvíli zastavuju, vysypávám boty. Tělo si zatím zvyká – na pohyb, na vzdálenost i na zátěž na zádech.
Do Vila Nova de Milfontes dorážíme kolem 18:30. Po celém dni jsem unavená, ale nadšená z prvních zážitků.
Zjišťujeme taky první praktickou věc – obchody zavírají kolem 19 h a otevírají až kolem 8:30. A někde berou jen hotovost. Je dobré si tedy dokoupení vody a svačinek dobře naplánovat.
Den 2: Nejnáročnější den na trailu: dlouhá etapa, vítr a dechberoucí západ slunce nad oceánem
38,9 km | Vila Nova de Milfontes → Zambujeira do Mar
Vycházíme v 7:20. Čeká nás dlouhý den.
Ráno má úplně jinou atmosféru než odpoledne. Prázdné ulice, otevřený pouze jeden obchod od 7:30, rychlá snídaně a doplnění vody – a vyrážíme.
Prvních 5,5 km jdeme po asfaltu a lesních cestách. Tempo je rychlé a příjemné, ale jakmile se vrátíme do písku, zpomalujeme. Po pár kilometrech se znovu ukáže oceán a já mám pocit, že mě to vždycky znovu nakopne. Slunce je schované za mrakem, takže zůstávám v mikině – paradoxně mi pomáhá i proti prvotním otlakům od batohu.
Na tomhle trailu se střídá pobřeží s vnitrozemím – chvíli jdeš podél dramatických útesů, pak se na chvíli odpojíš do klidné krajiny plné keřů, polí a borovic.
V polovině trasy je úsek, který se dá přebrodit a vyjít zpět na útesy nebo obejít – volíme oficiální trasu a obcházíme. Zastavujeme v městečku Almograve, doplňujeme vodu a dáváme si oběd v indické restauraci Mar Azul. Malý luxus uprostřed trailu, který si užíváme.
Kolem 30. kilometru už začínám cítit únavu, ale pak přijde jeden z nejhezčích momentů celého dne. Vyjdeme z lesa na útes a před námi se otevře západ slunce nad oceánem. Zastavíme se, koukáme, natáčíme. Ten moment se nedá popsat – jen ho vnímáš.
Poslední kilometry jdeme už za šera a pak i potmě. Dlouhá rovná cesta mezi stromy, která vypadá, že nikdy neskončí. Je to náročné, ale zároveň vím, že přesně tyhle momenty si budu pamatovat nejvíc.
Do Zambujeira do Mar dorazíme kolem 19:40. Jsem vyřízená, ale šťastná, že nejdelší úsek máme za sebou a jak jsme ho zvládly.
Den 3: Když plán nevyjde: divoké útesy, vítr a lekce z plánování trasy
22,8 km | Zambujeira do Mar → Odeceixe
Tenhle den měl být pohoda. Plán byl jasný – jen 19 km, příchod ve 15:00, válení se na pláži a odpočinek. Vycházíme v 8:30, dáváme si snídani a máme pohodu.
Realita: vítr, útesy, místy rozbahněné úseky, písek… a chyba v plánování. Zachraňují to nádherné výhledy na útesy a zlaté schované pláže. Tady začíná být pobřeží ještě dramatičtější – vysoké útesy padající přímo do oceánu.
Poprvé vytahuju hole, abych trochu ulevila nohám. Tento den velmi fučelo, což nepřidalo odvahu mému strachu z výšek. Některé úseky jsem si myslela, že nepřejdu. Ale musím se pochválit, že jsem to zvládla statečně. Ani strach nepřekonal moje nadšení vidět víc z portugalského pobřeží.
Po cestě si dáváme svačinu s výhledem a o kousek dál zastavujeme v restauraci Azenha do Mar na víno a dezertík pastel de nata. Tohle je přesně ten kontrast, který na tomhle trailu miluju – divoká příroda a pak najednou krásné místo s výhledem na oceán.
Pak vidím ubytování. Skoro na dosah. S krásnou pláží. Sluníčko svítí. Jenže mezi námi a ním je řeka. A hladina je moc vysoko. Nakonec ji tedy obcházíme, což znamená několik kilometrů navíc (viz foto mapy). Díky tomu se nám plány na lehárko rozpadají před očima. Tady zjišťujeme důležitou věc – plánovat trasu od ubytování k ubytování, ne jen podle mapy mezi městy. Do cíle tak dorazíme kolem 17:00.
Den 4: Krize na trase i krásy vnitrozemí: nekonečné cesty a zasloužený odpočinek
29 km | Odeceixe → Aljezur
Vycházíme kolem 8:45. Už víme, že nás čeká delší trasa, než jsme původně plánovaly. Tenhle den je víc o hlavě než o výhledech. Dlouhé cesty, minimum lidí, klid.
Na útesech potkáváme i první zajímavé „obyvatele“ – čápy. Hnízdí přímo na skalách nad oceánem, což je poměrně unikátní. Tohle místo je jedním z mála na světě, kde čápi hnízdí na útesech místo na komínech nebo stromech.
Po 12 kilometrech dorazíme do městečka Rogil, kde si dáváme pauzu v malé kavárně Museu da Batata Doce. Sednout si, dát si kávu a něco sladkého – najednou obrovský luxus. Kavárnička je moc pěkná s vnitřním i venkovním posezením.
Za městem pokračujeme dál mezi poli a lesy. Dlouhá rovná cesta, kde má člověk čas přemýšlet… nebo taky nepřemýšlet vůbec.
Do Aljezur dorazíme kolem 17:40. Po cestě potkáváme i rodinku divokých prasat, což byl pro mě docela nečekaný zážitek. Využíváme zde i samoobslužnou prádelnu a sušičku, takže s nadšením si své čisté oblečení odnáším a jdeme se ubytovat.
Tenhle den byl bolavý, ale zároveň mi připomněl, že je dobré vnímat své tělo a zpomalit, když potřebuje a jen se za vším nehnat.
Den 5: Nejklidnější den na trailu: zvířata, proměnlivá krajina a návrat energie
23,9 km | Aljezur → Carrapateira
Tenhle den je úplně jiný. Probouzím se vyspaná se spoustou energie. Čeká nás kratší trasa díky našemu předchozímu špatnému výpočtu. Ubytování opouštíme v 8:30.
Hned ráno potkáváme paní se stádem ovcí a koz. Chvilku nás doprovází cinkání zvonečků, klid, ranní světlo… úplná idylka.
Začínám si víc všímat krajiny. Každý den je jiný – někdy útesy, někdy lesy, někdy písek. Krajina se postupně mění a blížíme se k oblasti Algarve, která je známá svými oranžovými a zlatými útesy. Ty vznikly z pískovce a vápence a oceán je tisíce let tvaruje do různých tvarů – oblouků, jeskyní a skalních věží. Ten kontrast barev je neskutečný. Na chvíli se vracíme k oceánu, nasaju atmosféru… a pak zase mizíme do vnitrozemí po oranžové cestě mezi stromy. Připadám si jako někde na Srí Lance.
Do Carrapateira dorazíme odpoledne kolem 16:00. Ubytování Casa Da Estela je útulné, skoro jako u babičky, můžeme ho velmi doporučit. Dostáváme ochutnat domácí portské, je tady k dispozici jídlo a ovoce a pro nás nachystaný domácí jogurt a koláček, všechno působí strašně mile a lidsky. Večeři si dáváme v podniku Microbar – kuřecí steak doslova přes celý talíř.
Den 6: Cesta na vysněné Algarve: první oranžové útesy a nová vlna energie
32,5 km | Carrapateira → Sagres
Vycházíme celkem brzy okolo 7:40. Čeká nás přes 30 km. Předpověď hlásila déšť skoro celý den, ale nakonec jen párkrát lehce sprchne. Vlastně máme štěstí, takže já se raduju, že nepůjdeme v dešti a nezmokneme.
Ráno je pomalejší, ale postupně se rozcházíme. Po cestě narazíme na pár náročnějších pasáží – strmé útesy, které je potřeba sejít a zase vystoupat. Výhledy jsou ovšem nádherné.
Po cestě scházíme do vesničky Vila do Bispo, kde si dáváme jídlo, kávu a fresh. Město působí skoro opuštěně.
Pauzička mi dala novou energii a my pokračujeme dál na poslední třetinu cesty. Posledních asi 10 km už jdeme podél oceánu. V dálce vidíme Sagres. Konečně se dostáváme k momentu, na který jsem se těšila.
Najednou se před námi otevřou první obrovské útesy Algarve a já začínám byl nadšená, že jsme konečně tady. Na mém vysněném Algarve pobřeží. Kolmé útesy padající do oceánu. Obrovské vlny, zlaté písečné pláže a surfaři.
Scházíme z menšího parkoviště na schody vedoucí k pláži, sedáme si a svačinkujeme s výhledeme na oceán a surfaře. Ten pohled mě úplně nabije. Najednou mám energii na rozdávání a poslední kilometry do cíle jdu skoro s lehkostí.
Den 7: Rozmanité scenérie portugalské přírody
29 km | Sagres → Luz
Na tenhle den jsem se těšila úplně nejvíc. A nezklamal. Nádherné útesy, pláže, výhledy. Každý krok stojí za to.
Vycházíme trochu se zpožděním 7:50. V tuhle chvíli už si tělo zvyklo na chůzi i na batoh a já si představuju, že už brzy naše putování neskončí a my budeme pokračovat dál.
Procházíme velké louky a najednou stojíme před stádem krav se zvonečky, přes které musíme projít. Trochu respekt, ale zvládáme to.
Po nějaké chvíli scházíme na nádhernou pláž s jeskyní. Sedáme si, dáváme si jídlo a jen koukáme na divoké vlny. Tohle jsou momenty, kvůli kterým si tenhle trail zamiluješ.
Dále pak procházíme městem Salema, kde si dáváme trochu pauzu na pevné cestě. Toto městečko je úplně jiné, působí tak trochu jako luxusní čtvrť. Na poslední 3 km se vracíme zpátky k oceánu. Do města Luz dorazíme v 16:45.
Den 8: Poslední kilometry podél oceánu: ikonické útesy Algarve a dojetí v cíli
12 km | Luz → Lagos
Poslední den si chceme užít pobřeží naplno, a tak si necháváme posledních 12 km. Po skvělé snídani na hotelu (velká změna po několika dnech) vycházíme v 10:30 a nikam nespěcháme.
Hned za městem nás čeká poslední stoupání na útes k vyhlídce u Torre de Atalaia, odkud je nádherný výhled na pláž i celé pobřeží. Cesta pokračuje po útesu směrem k Lagos.
Po cestě zastavujeme na krásných vyhlídkách. Fotíme, koukáme na oceán a já nasávám atmosféru a energii z tohoto místa, než ho budeme muset opustit. Pobřeží Algarve je tady nejkrásnější – oranžové útesy, tyrkysové moře, skalní oblouky a jeskyně.
Tady už je dost znát turismus – dřevěné chodníčky, víc lidí, lodě do jeskyní. Ale ty výhledy…
A pak dorážíme do cíle – centrum Lagos. Zakotvíme v restauraci Casa do Prego, kde si dáváme krevetky, salát, tuňákový steak, pak navštěvujeme kavárnu Sweet home od cukrářky z Polska, která si tam podnik vybudovala. Zajdeme obhlídnout obchůdky a večer pak už nasedáme na autobus Rede Expressos směr letiště Faro. A trochu smutně mi dochází, že to celé končí.
Letadlo nám letí domů druhý den v 7:25 ráno a tak se ubytování u letiště velmi hodí. Nastupujeme do letadla a míříme domů.
Tenhle článek je o zážitcích, pocitech, zachycených momentech a o tom, co se mi honilo hlavou během těch 210 kilometrů.
Ale pokud tě zajímá i ta více praktická část, tak jsem sepsala druhý článek, kde najdeš všechno – trasu, kilometry, ubytování, jídlo, co si zabalit i tipy.
👉 Najdeš ji tady: Fishermen’s trail prakticky: neobyčejná cesta a batoh plný inspirace 💛
