Dolomity byly na našem wish listu už několik let. A letos jsme se konečně odhodlali navštívit ty ikonické ostré štíty, tyrkysová jezera a horské scenérie, ke kterým nás to táhlo.
Vyrazili jsme minivanem, ze kterého jsme vyndali zadní sedačky. Minivanem jsme cestovali ve čtyřech lidech a dva psi, proto jsme nekempovali, ale měli zabookované ubytování přes Booking. Vznikl tak obrovský prostor nejen na věci, ale i pohodlný pelíšek pro naše dva psy, kteří cestovali s námi. Celý roadtrip jsme tomu přizpůsobili – aby byl pohodlný nejen pro nás, ale i pro ně.
Cestu do Itálie jsme si rozdělili na dvě části. Přespali jsme v rakouském městě Velden am Wörthersee, kam jsme dorazili bohužel v dešti. Ten nás provázel celý první den, takže jsme z místa tentokrát moc neměli. Naštěstí jsme tu už byli několikrát, takže nás to nijak nemrzelo a po dlouhé cestě jsme si pořádně odpočinuli.
Druhý den se ale všechno změnilo. Jakmile jsme přejeli hranice do Itálie a začali se přibližovat k Dolomitům, obloha se začala trhat. A přesně takové počasí nás pak provázelo po celou dobu – střídání slunce, mraků a občasné mlhy, které horám dodávaly ještě větší kouzlo.
Lago di Braies – místo, které zná celý Instagram (se psy)
Naší první zastávkou bylo slavné Lago di Braies.
Auto jsme zaparkovali níže na parkovišti P2 a k jezeru došli pěšky. Už při prvním pohledu bylo jasné, proč je tohle místo tak populární. Jezero má nádhernou tmavě tyrkysovou barvu, která vzniká díky jemným horninám z okolních masivů a jeho hloubkou, a je obklopené vysokými skalními stěnami a zeleným lesíkem. A při krásném počasí se celá tato scenérie odráží v jezeře jako v zrcadle.
U hlavního parkoviště bylo poměrně dost lidí. Nic překvapivého. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst se snadnou dostupností, ikonickými dřevěnými lodičkami a nádherným výhledem.
My jsme se rozhodli obejít celé jezero dokola, což doporučujeme všem. Jakmile jsme se vzdálili od hlavního vstupu, davy postupně mizely. Cestička kolem jezera je velmi příjemná a každých pár metrů nabízí jiný pohled. Délka okruhu je cca 3,5-4 km.
Lago di Dobbiaco (se psy)
Z Braies jsme po cestě na ubytování ještě zastavili u Lago di Dobbiaco.
Dorazili jsme sem až v podvečer, kolem 17:30–18:00, a možná i díky tomu tady byl úplný klid a minimum lidí. Jezero je méně „instagramové“, ale o to víc autentické. Je známé jako ptačí rezervace, kde žije spousta vodních ptáků.
Tohle jezero se dá taky hezky obejít po naučné stezce, což jsme my už nestihli. Voda má tmavší barvu a působí víc přirozeněji a klidněji. Po rušném Braies to byla celkem příjemná změna.
Lago di Santa Caterina (Auronzo) – top místo k ubytování (se psy)
Ubytovaní jsme byli ve městečku Auronzo di Cadore, u jezera Lago di Santa Caterina – Appartamento dolomiti.
Bylo to takové typické italské ubytování – starší, ale útulné, s atmosférou „jako u babičky“. Apartmán byl obrovský: dlouhá chodba, obývák, kuchyň, velká koupelna a dvě ložnice. Lokalita u jezera byla svělá. Jediné mínus bylo venčení psů, jelikož v úzkých uličkách mezi domy nebyl žádný trávník, a tak jsme vždy museli poodejít kousek dál k lesu.
Naopak velké plus byla blízkost jezera, které má krásnou tyrkysovou barvu, je poměrně velké a dá se obejít celé dokola po pohodlné stezce. Přes vodu vede most a kolem najdete i hřiště pro děti nebo dinosauří sochy.
Strávili jsme tu několik hezkých chvil – odpolední procházky se psy i ranní běh při východu slunce. Ani při procházkách dopoledne ani odpoledne jsme zde nepotkali moc lidí. Krásný pohled je z druhé strany jezera, odkud je výhled na celou vesničku s kostelíkem.
Zajímavostí je taky, že je to umělé jezero (vodní nádrž), ale působí velmi přirozeně. Tyrkysová barva je výrazná především, když svítí sluníčko. Ráno a večer mělo jezero úplně jiný odstín.
Tre Cime a Cadini di Misurina – první pořádný výšlap (se psy)
Další den nás čekal jeden z hlavních cílů – Tre Cime di Lavaredo. Jelikož jsme Dolomity navštívili poprvé, tak jsme tuto ikonu nemohli vynechat.
Jako výchozí bod jsme zvolili Lago Antorno, kde jsme zaparkovali kolem 9:30. Odtud jsme vyrazili směrem na vyhlídku Cadini di Misurina.
Trasa měla kolem 5,5 km a překvapivě jsme byli téměř celou cestu sami. Vedla přes zelené louky, kolem potůčku, následně začalo stoupání po štěrku, lesem a pak se před námi otevřely první ostré vrcholky.
Na vyhlídce už bylo více lidí, ale pořád se to dalo zvládnout. Na ten úplně nejznámější „instagramový spot“ jsme nešli. Sedli jsme si bokem, dali svačinu a jen si užívali atmosféru. Mraky se honily mezi vrcholky, ale občas se nám hory odkryly ve vší své kráse.
Pak jsme pokračovali po hřebeni směrem k Tre Cime (cca 3,5km). Tady už bylo lidí výrazně víc, hlavně kvůli snadné dostupnosti z placeného parkoviště výše a klasicky taky díky horské chatě s občerstvením.
Když jsme dorazili na první vyhlídku, lidé zrovna odcházeli zpět, takže jsme měli štěstí na relativně klidnější chvíli. Okruh kolem Tre Cime jsme už nešli – psi už měli dost a my taky cítili, že to stačí.
Od rozcestníku Col di mezzo dolů k jezeru a autu už cesta ukazovala poslední 4 km. A kromě jednoho páru, který nás hned v začátku předběhl, jsme za celou cestu dolů nikoho nepotkali, a tak jsme si to mohli užít jen sami pro sebe.
Na Dolomitech je krásné opravdu to, že nemusíte ani dojít na ta top místa, která vám všude na sociálních sítích nabízejí, protože krásné panoramatické výhledy jsou zde na každém kroku.
Lago di Sorapis – jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsme kdy viděli (bez psů)
Další den jsme vyrazili bez psů na Lago di Sorapis.
Cesta k jezeru patří mezi středně náročné túry (cca 10–12 km tam i zpět), ale není jednoduchá, obzvlášť pro lidi se strachem z výšek. Čekají tě úzké stezky, místy srázy a také úseky zajištěné řetězy. Vyrazili jsme z parkoviště v průsmyku Passo tre Croci, kde jsme podél cesty zdarma zaparkovali.
Po menším nočním dešti to bylo místy kluzké, takže jsme byli rádi, že jsme psy nechali na ubytování. Pár lidí zde s pejsky opravdu šlo, ale naši nemotorní stafbulíci by z terénu nadšeni nebyli a my z obavy o jejich bezpečí taky ne, proto za nás tato stezka není pro taková plemena vhodná.
Já, jako člověk, který nemá rád výšky, jsem si to místy opravdu „užila“ – hlavně na těch zajištěných úsecích. Ale stálo to za to.
Když jsme dorazili k jezeru, absolutně nás nadchla barva vody – mléčně tyrkysová, skoro až neskutečná. Kolem ostré vrcholky hor, mlha, jehličnaté stromy, které svou zelenou barvou kontrastovaly tyrkysovému jezeru a šedým skalám okolo… úplná pohádka.
U hlavního břehu bylo hodně lidí – hlavně u ikonického balvanu, kde se všichni fotili. My jsme ale popošli dál od skupinek turistů a po stranách jezera jsme si našli klidnější místo, kde jsme si sedli a jen koukali. Nakonec jsme obešli celé jezero dokola. Na druhé straně a po bocích bylo minimum lidí a to mělo to pravé kouzlo.
Jediné, co trochu kazilo atmosféru, byli hluční turisté. V takovém místě člověk čeká ticho – a ne skupinku, která se směje přes celé jezero. Buďme ohleduplní k ostatním návštěvníkům.
Tohle je jedno z těch míst, které budeme chtít znovu navštívit.
Perarolo di Cadore – visutý most a domácí těstoviny (bez psů)
Po návratu jsme šli k „našemu“ jezeru vyběhat psy a odpoledne jsme věnovali klidnější aktivitě.
Vyrazili jsme do oblasti Perarolo di Cadore, kde jsme navštívili visutý most Ponte tibetano passerella sospesa. Most je zdarma a nabízí hezký výhled na vodopád a řeku Piave pod ním.
Poté jsme zamířili do restaurace Trattoria Ski Bar.
Tohle bylo jedno z nejlepších gastronomických překvapení celé dovolené. Obsluhoval nás sám majitel, který byl neuvěřitelně milý, ochotný a evidentně si na kvalitě opravdu zakládá. Doporučil nám jídla, která byla naprosto skvělá – domácí těstoviny, čerstvé suroviny a skvělá chuť.
Monte Agudo – nejkrásnější vyhlídka? (bez psů)
Na závěr dne jsme si řekli, že si ještě dopřejeme nějaký výhled, ale bez velkého šlapání. Vyrazili jsme lanovkou na Monte Agudo, která byla jen kousek od našeho ubytování.
Zaparkovali jsme u Tre Cime Adventure Park a vyjeli nahoru. Lanovka má dvě části – první k chatě Rifugio La Zopa a druhou až na vrchol. (Ceny v září 2025 se pohybovaly přibližně kolem 25–30 € za dospělého za obě jízdy, existují i varianty s bobovou dráhou dolů.) Nahoru se dá vyjít i pěšky (cca 8 km nahoru i dolů).
Upřímně jsme čekali „jen hezký výhled“. Ale to, co nás čekalo nahoře, nás úplně dostalo. Je tohle ten nejkrásnější výhled na vrcholky Dolomitů?
Panoramatický výhled do všech stran – ostré dolomitské štíty s výhledem až na samotné Tre Cime, hluboká údolí, jezero dole pod námi.
Takto odpoledne tady s námi bylo jen pár dalších jedinců, takže jsme si vychutnávali pohodu, sluníčko a krásné výhledy. Sedli jsme si do lehátek, dali si kávu a jen koukali. Slunce svítilo, bylo jasno a my měli pocit, že máme celé Dolomity jako na dlani.
Dolomity se psem – naše zkušenost?
Co se týče cestování, tak jsou naši psi zvyklí s námi cestovat autem velké vzdálenosti, takže cesta jako taková byla super.
V Itálii jsme se setkali jen s pozitivním přístupem ke psům. I majitelé ubytování, kteří nás hostili (celkem na 3 ubytování), tak byli ze psů nadšení. Samozřejmě se snažíme udržet co nejvíc čisto a pohodu, aby přítomnost psů byla co nejméně znát.
Co je za nás důležité, tak si zjistit, jestli v okolí ubytování je možnost pejska pořádně vyvenčit. Vesničky jsou často postavené dům na domě a chybí kus trávníku okolo.
Určitě je důležité mít s sebou lékárničku a v Dolomitech se nám osvědčilo mít s sebou psí botičky. V případě nějakých větších výstupů a přechodů jsou v horách kamínkové cestičky a pes si může snadno rozedřít polštářky.
Při výstupu na Tre Cime si Turbo o ostré kamínky do krve rozedřel obě přední packy, takže botičky byly úplnou záchranou, abychom v pohodě došli k autu. Jediné mínus bylo, že jsem psí botičky kupovala poprvé a bohužel při pohybu mu sjížděli dolů, takže jsme museli často opravovat. I přesto jsme byli rádi, že jsme je měli s sebou.
